Anna Heringer (nar. 1977) byla v Bangladéši už ve dvaceti letech jako dobrovolnice a od té doby se tam každoročně vrací. Školu architektury pak vystudovala v rakouském Linci, a už za studií se do Bangladéše vrátila a začala pomáhat právě za pomoci architektury. Ve vsi Rudnapur v severním Bengálsku (na severu Bangladéše) postavila školu, dva obytné domy a pro celé místo zpracovala taky zásady územního rozvoje. Škola METI je jednoduchá konstrukce, postavená rukama. Pokud jsem právě použil slovo „postavila“, které celkem běžně o architektech používáme, platí to v tomto případě doslova, i když na to pochopitelně nebyla sama.
Architektura je nástroj ke zlepšení životů. (…) Moje motivace je zkoumat a používat architekturu k posílení kulturní a individuální sebedůvěry, podpořit místní hospodářství a pěstovat ekologickou rovnováhu. Podobná slova, která se už stačila stát v některých kruzích frází, tu najednou nabývají úplně konkrétní, hmatatelný význam. Dochází k propojení snahy o krásu, harmonii a udržitelnost. Udržitelný rozvoj pro Annu totiž není nějaká norma, kterou je třeba naplnit, ale především prostředek k „radostnému žití“, což je výraz, který v architektuře slýcháme docela málo. Radostné žití je tvořivý a aktivní proces a hluboce mě zajímá udržitelný rozvoj naší společnosti a naší architektury. Udržitelnost je pak pro Annu synonymem krásy: budova, která je harmonická pokud jde o návrh, strukturu, techniku a užití materiálů, stejně jako pokud jde o umístění, životní prostředí, uživatele, socio-kulturní kontext.
Škola má konstrukci z bambusu a její zdi jsou z nepálené hlíny smíšené se slámou, takže využívá výhradně místní zdroje. Její stavba je jednoduchá i po technické stránce a místní dělníci ji zvládli postavit jen vlastníma rukama; potom, co jim dobrovolníci pomohli s cihlovými základy. Škola místu přesto dominuje; je to hlavní veřejná budova v místě. Bambusová konstrukce vystupuje v horním podlaží ven a dává jí lehce působící půvab, nese střechu i balkón s vyhlídkou.
Zajímavost budovy ale vychází ale i z toho, jak promyšleně reaguje na místní monzunové klima. V Bangladéši je pochopitelně největším problémem horko, takže hlavní úkol je budovu chladit. Škola v Rudrapuru kombinuje dva systémy: první je pasivní, v němž pracuje hliněná podlaha a masivní hliněné zdi v přízemí. Druhý naopak využívá průvanu v horním podlaží.
Smysluplná architektura ale nesplňuje jen technický účel, oslovuje také imaginaci. Kromě jednoduchých tříd, kde se dětí učí na zemi, má taky budova školy svoje jádro, nebál bych se říct lůno: jsou to oblé, barevné, vzájemně různě propojené, barevně natřené „jeskyně“. Když jste dítě, instinktivně hledáte skrýše a bunkry, když nejsou, tak si je sami budujete. (Kromě dětí o tom něco ví i filosof Petr Rezek.) Ať už o tom přemýšlíme nebo ne, oblé, těsné prostory nám připomínají prenatální stav, kde se nám všem tak líbilo. Když je vám řekněme osm let, není to vlastně tak dávno. Člověk si tu nemůže nevzpomenout na architekta Fridricha (Fredericka) Kieslera, původem ostatně taky Rakušana, který začal propojovat poznatky surrealismu s architekturou a tvořil mimo jiné i docela jeskyňovité domy.
Místní lidé získali nejen naprosto konkrétní pomoc v podobě přístřeší, ale – a to je možná ještě důležitější – dovednost, jak si třeba příště poradit sami. Metoda „learning by doing“, která se tu uplatňuje, nemusí být zvlášť náročná; často stačí, když využijí vlastní dovednosti: hned vedle staveniště třeba za pomoci buvolů promísili jíl se slámou, které pak tvoří hlavní stavební materiál. Dohromady ho bylo 400 tun a nahoru ho vynosili v koších na hlavě.
Škola opravdu podle všeho opravdu funguje. Spontaneitu, s jakou děti prostor obydlely svým hemžením a řáděním, by nikdo nedokázal zinscenovat.
Činnost Anny Heringer nezůstala bez povšimnutí a vynesla jí mimo jiné důležité ocenění Aga Khan Award (někdy jindy se k téhle zajímavé ceně, udělované hlavou ismaílitských muslimů, vrátím). Rudrapur nezůstal zdaleka jediným projektem a portfolio Anny Heringer se plní dalšími projekty, jednak v Bangladéši většinou i nadále pro země třetího světa, naposledy pro Mosambik. V Rudrapuru vzniklo něco, co je beze všech pochyb skvělou architekturou: budova vychází z místních podmínek a materiálů, je přirozeně krásná, funguje, vytváří smysluplné prostory. Je tu ale samozřejmě i smysl, který architekturu přesahuje: Oproti dobře míněné, ale nezřídka nešťastně adresované humanitární pomoci tady máme hmatatelný příklad opravdu efektivní, konkrétní práce. Příklad Anny Heringer nakonec může vést i k zamyšlení nad tím, jak se dá směřovat vlastní život.
Pro zájemce hlavně oficiální stránka http://www.anna-heringer.com/, odkud pocházejí i všechny obrázky tady. Stránky sdružení Shanti, které pomoc v Bangladéši organizuje: http://www.shanti.de/shanti/front_content.php.
Bruselské muzeum architektury La Loge (malé, ale hezké): http://www.aam.be/ (ty stránky se vám otevřou až poté, co zvolíte jazyk)
