Na úvod pár základních faktů. Hudební festival Only Connect pořádala v Oslu na začátku června Ny musikk, zavedená instituce (založená už 1939) propagující současnou, nebo tedy „novou“ hudbu. V Norsku se dobře daří hudbě obecně, a hledání nových forem tu dostává velký prostor. Žánrové hranice tu nejsou tak důležité. Možná je to proto, že je to malá země a všichni se tak trochu lépe znají, nebo proto, že skoro každý hraje jako dítě v dechovém orchestru. Každopádně má norská hudba jakýsi společný základ, od jazzu přes heavy metal až po elektronickou a experimentální hudbu. Tady šlo o posledně zmíněné. Letos měl festival titul Machine Dreams; chtěl zkoumat různé polohy vztahu strojů, hudby a lidské kultury vůbec. Umělecká ředitelka Ny musikk Anne Hilde Neset napsala do programu: „Through our diverse programme, we hope to examine the machine through multiple perspectives. both as utopian construction to improve lives, and as dehumanizing force undermining something essential about society. Plus, we will look at ways in which people and machines are learning to live together, creatively, and inventively.“ Ta angličitina proto, že festival byl mezinárodní a do Osla přijeli skvělí hosté. Celý festival trval čtyři dny a odehrával se ve vzájemně dost odlišných prostorech; každý z komponovaných večerů měl svůj název.
Guitar machine
Středa 5. června
Guitar Machine
Začátek: louka nad ulicí Ullevålsveien. Tam sedí a stojí publikum, složené hlavně z rodičů padesáti mladých hráčů na elektrickou kytaru ve věku 13 až 19 let. Ti stojí naproti přes ulici, občas projede auto nebo cyklista a tázavě zpomalí. Jejich společnou energii koordinuje dirigent a výsledkem je většinu času pomalý drone. Pódium, na kterém stojí, stojí za pozornost: Transformer“ vzniklo jen pár dní předtím v rámci dílny, vedené ateliérem Rinttala & Eggertson (Jsou to Fin a Islanďan, ale potkali se v Norsku). Projekt má oživit dosud nevyužívaný trojúhelníkový pozemek. Pršelo, vysvitlo slunce, kytary zaduněly, muzikanti se sbalili, zatáhlo se a opět rozpršelo.
Transformer, Ullevålsveien. Poslení kytarista.
Bad Tempered Piano
Týž den od osmi, už pod střechou, Kunsternes hus (mj. jedna z prvních funkcionalistických staveb v Oslu, architekti Blakstad a Munthe-Kaas, 1931). Christian Blom prohání norského národního skladatele Edvarda Griega samplerem. Øyving Torvund zase zpracovává nahrávky z lesa. Rex Lawson má vousy až po pás a je to největší odborník na pianolu – mechanický stroj, který dovede hrát na piano cokoli, co se do něj vloží na svitku děrné pásky. Lawson má pěknou úvodní přednášku a ukazuje, že nejde jen o mechaniku – pořád je tu hráč, který pedály reguluje tempo a intenzitu hudby. Pianola umí hrát ďábelsky rychle, když se jí to dovolí. Potom hraje už „doopravdy“: doprovází abstraktní film od Fernanda Légera hubou od George Antheila.
Čtvrtek 6. června
The Museum of Mechanical Dreams
Technické muzeum (Teknisk museum) je v Oslu na kraji města, tam, kde říčka Akerselva vytéká z jezera Maridalsvannet. Celý večer se tu pohybujeme jako návštěvníci a na více či méně očekávaných místech se ozývá zvuk. Ina Pillat nejprve přednáší o tajemném východoněmeckém Subharchord, který v první polovině šedesátých let vyvinuli v Německé demokratické republice. Bylo vyrobeno jen několik exemplářů. Pillat, sama narozená v NDR a nyní žijící v Norsku, se jim věnovala několik let. Zjistila, že jeden měl údajně přijít i do Prahy (nezvěstný) a dva do Bratislavy. Ví se jen o jednom bratislavském, nyní ve Vídni. No a jeden se ocitl v Norsku a po zrestaurování je novým exponátem technického muzea. Na konci večera na něj – v hale pod křídly letadel – zahraje Geir Jenssen, známý jako Biosphere – norský elektronický muzikant světového jména. Proslul chladným zvukem, který novináři nazývají „arktický“ (Jenssen pochází až z Tromsø daleko a polárním kruhem). Mám rád například jeho album N-Plants (2011), kde jsou skladby věnované japonským jaderným elektrárnám. Teď je jeho hra ale improvizací na bázi instruktážní nahrávky, která ukazuje, co všechno Subhachord umí; pietně zachoval i původní mluvené vstupy v němčině.
Předtím ještě hraje Aki Onda na propojené a zesílené walkmany, přičemž přenáší reproduktory i mezi publikum. Konceptuální umělec Bjørn Erik Haugen nechává na jiném místě ťukat sekretářku do psacího stroje – při každém úderu se ozve tón. Thore Honoré Bøe „hraje na dřevo“. Krabička obsahuje mechanické předměty, zesílené miniaturními mikrofony. Díky amplifikaci vyvstávají normálně neslyšitelné zvuky. Není to špatné, ale po performanci Aki Ondy mám trochu zalehlé uši. Odcházíme, je jedenáct večer, venku se ochladilo a pod stromy už je trochu šero.
Pátek 7. 6.
Cracked Codes
Je vlahý letní večer s krásným dlouhým světlem a v klubu Blå je skoro tma. Opět zásadní změna prostředí – po muzeu dnes rockový klub. Blå se nachází u říčky v jednom z nejhezčích postindustriálních koutů Osla. V nevelkém prostoru už stojí, rozptýlení mezi publikem, lidé s nedoladěnými radiopřijímači, které chrčí, šumí a vrní. To podstatné se děje v prostoru mezi nimi: Taková elegie za mizející technologii. Je to performance Crackle Stories zvukové umělkyně jménem Maia Urstad. Střih, nastupuje Dave Tompkins se svou přednáškou o dějinách Vocoderu. Napsal o něm i knihu; snad je méně chaotická než jeho výklad, pravda, zábavný a entuziastický. Vrchol večera je tentokrát jednoznačný. Australský kytarista Oren Ambarchi hraje se třemi muzikanty plus smyčcovým kvartetem svou skladbu Knots. Tím zvukem by zaplnili i větší prostor.
Sobota 8. 6.
Smooth Automators
Opět Kunsternes hus. Elektronik Stephan Goldmann napsal novou skladbu Trails pro norské akustické kvarteto Pinquins. Mladé dámy hrají na perkuse a mechanický rytmus se přelévá v akustický, zní to víc jako souznění než jako dialog. Poté přicházejí Aura Satz, Maja S. K. Ratkje a Anton Lukoszewieze. Předem znám jenom Maju Ratkje, umí neuvěřitelně pracovat s hlasem a uplatňuje to v různých projektech, často improvizuje. Utkvělo mi její album, nazvané jednoduše Voice. Už jsem ji také slyšel v Praze naživo; v Národní technické knihovně hrála na narozeninách časopisu His Voice. V In and Out of Synch ale její hlas nedominuje. Je tma, nahoru se promítá film, dole uprostřed hoří oheň, který má svou strážkyni se zapalovačem. Vpravo cello (Lukoszewieze), vlevo hlas (Ratkje). Vzadu vrčí 16mm promítačka. Oheň se zvedá podle zvuku, je to drama, v reálném čase vzniká živá zvuková stopa k filmu. Nakonec zase něco úplně jiného; sarkasmus a humor. Projekty Vicki Bennett (People Like Us) už jsem viděl na výstavách současného umění. Stejně jako ony jsou i Consequences (One Thing leads to Another) tematicky sestříhané záběry ze známých filmů, které doprovází podobně vrstvená akustická koláž. V předsálí pokračuje DJ a bar je otevřený, jako skoro každý večer. Kunsternes hus je přitom něco jako v Praze Mánes, bude to tam někdy takhle fungovat?
Nebyl jsem na sympoziu, které se konalo v pátek. Ve čtvrtek se v Cinematek promítal dokument Bruce Lacey Experience, kde jsem byl, ale o něm možná jindy nebo jinde.