Jmenovala se Iabassene, ale na tom příliš nezáleží. Nakupené na sebe se tu v terasách krčí asi dvě desítky hnědých domků, vrostlých do svahu. Díky tomu, že jsou stavěny z místní hlíny a kamení, mají i jeho barvu. Člověk mohl vesnici přehlédnout, kdyby ji nelemovala zelenavá mozaika několika terasových políček, pracně vybudovaných pod ní.
Sestupujeme dolů. Ačkoli máme ten den naplánovanou ještě delší cestu, neodolali jsme a přistoupili na nabídku přístřeší u jednoho z místních venkovanů. Výhled do ostře řezaného, skalnatého údolí z terasy, který tolik obdivujeme, mají prakticky všechny domy ve vsi. Pro místní je to něco samozřejmého. Pro nás Evropany to je zážitek. Vyplývá z toho konkrétního prostoru, a kdybych ho měl nějak postihnout, spočívá ve zdánlivé absenci času, nebo aspoň jeho upozadění. Tady, v nadmořské výšce přes 2200 metrů nad mořem, má lidské obydlí zvláštní soudržnost. Je očividné, ba přímo hmatatelné, jak vyrostlo z hor díky snaze těch několika místních lidí. Pohled zevnitř odhaluje, že domků je méně, než se mohlo zdát: jeden dům tvoří vždy víc jednotek, které tvoří místnosti.
K tomu přistupují i zážitky jiných smyslů: Mohamed (to je náš hostitel) nám vaří tajine z místní slepice a zeleniny z těch terasových polí. Do toho občas zavane pach dobytka – domácí zvířata tu žijí v části domu tomu určené; ostatně tak jako na našem venkově před ne tak dlouhou dobou. Pokud jde o spojení se světem, signál mobilního telefonu lze najít jen jeho opřením o jednu konkrétní železnou tyč, která čouhá ze zídky. Stabilní mobil. Mimoto zbývá jen stezka pro pěší, případně pro mezky. Vede dolů údolím skrz několik vesnic, podobně nalepených dna svahu, jen o něco větších a na silnici se napojí až po dni chůze.
Dlouho jsem si nemyslel, že by šlo tuhle zkušenost popojit s mým takzvaně „odborným“ zájmem o architekturu dvacátého století. Zároveň mi ale bylo jasné, že šlo o architektonický zážitek, byť zcela jiného druhu, než jej většinou popisují dějiny umění. Postupně jsem začal zjišťovat, že nejsem první, kdo si podobnou otázku klade. Zjistil jsem dokonce, že už před více než půl stoletím se evropští architekti, kteří tváří v tvář této „přirozené“ architektuře zažívali něco podobného, o ni začali sami intenzivně zajímat. A nejen to, dokonce se snažili integrovat tento pocit do své vlastní tvorby. Výrazným bodem v této fázi mého poznávání bylo setkání s raným dílem dvou architektů, Francouze Rolanda Simouneta a Nizozemce Aldo van Eycka. K nim se postupně začaly přidávat další a další „objevy“, samozřejmě v subjektivním slova smyslu. Narážel jsem při tom na stavby z různých zemí, které vznikly za odlišných podmínek, a přesto se vzájemně podobají svou strukturou. Tuto podobnost, kterou jsem nejprve poměrně vágně tušil, jsem postupně zpřesňoval a definoval, až vznikl zárodek mojí diplomové práce.
Roland Simounet, sídliště Djenan-el-Hasan, Alžírsko, 1955, upraveno po 1957.
(Vlevo) Tradiční kryté tržiště v Tunisku, letecký pohled. (Vpravo) Aldo van Eyck, Sirotčinec, Amsterdam, 1960-61 (model).
Příbuznost mezi stavbami, které mě takto začaly zajímat, se ale ukázala být i historická, a to v podivuhodné míře. Jde zhruba o záležitost generace architektů, kteří začínali s tvorbou po druhé světové válce. Byla to doba, kdy se velmi rychle ustavoval nový světový řád. Rychle se drolily někdejší koloniální velmoci a dominance západní, euroamerické civilizace, dosud chápaná jako samozřejmost, začínala být pomalu zpochybňována. Claude Lévi-Strauss, který byl původně nucen prchnout za oceán kvůli svému židovskému původu, našel v pralesích Brazílie nový předmět svého zájmu a v padesátých letech začal publikovat své strukturalistické výzkumy života amazonských Indiánů. Zároveň výrazně akcelerovalo zkracování vzdáleností díky novým způsobům dopravy, takže dříve odlehlé či úplně neznámé země a kultury se staly dostupnějšími i jiným, což vyvolalo nové otázky. Rozhodnutí „sestoupit ke kořenům“, které patří mezi jeden z mnoha poválečných myšlenkových proudů, tehdy nepociťovali jen mladí architekti. Je patrné v humanitních disciplínách, k nimž se začali architekti čím dál více obracet. Dělo se to hlavně v zemích, které mezi válkami prošly radikálním rozchodem s historickou tradicí. Generace jejich otců, která tento rozchod realizovala, byla nakloněna hlavně technickým oborům, i když měla většinou ještě klasické školení. Přemýšlivější architekti následující generace již museli hledat kořeny sami, na vlastní pěst. Byl to obtížný úkol. V první řadě museli pracovat hlavně s osobní zkušeností, což znamenalo také cestovat, a to do často obtížně přístupných míst. Cestování samo o sobě nebylo mezi umělci a architekty ničím novým – na cestu za antikou se do Řecka a Itálie vydávali mladí tvůrci od renesance po Le Corbusiera. Mladší architekti, začínající po druhé světové válce sice také často mířili do Středomoří, ale pokračovali dál: na jeho africkou a asijskou stranu, a mnohdy ještě dál. (Ostatně už zmíněný Le Corbusier je v mnoha ohledech hraniční osobnost: Pří své cestě do Orientu sice obdivoval antické památky starého Řecka a Říma, ale předtím prošel východní Evropou, Balkánem až po Istanbul, který pro něj byl v prvních letech snad nejsilnějším zdrojem inspirace.) Mířit jinam, než bývalo zvykem, museli i myšlenkově. Jako moderní architekti museli vědomě překonat jeden ze základních myšlenkových stereotypů modernismu: jeho v jádru utopický základ, orientovaný převážně na světlou budoucnost. Nejspíš to byli právě oni, kdo položili základ k možnému multikulturnímu základu architektury.
Časem vykrystalizovaly také pojmy, které daly této práci název. Pojmy aglutinační a buněčné struktury, které jsem nakonec použil, mohou působit složitě, ale označují v podstatě očividné vlastnosti a zároveň jsou dostatečně přesné. Bližší seznámení s principem buněk a aglutinace mne stále více přivádělo ještě k jinému zdroji inspirace, který je mnohem víc „po ruce“ – k inspiraci přírodou a její strukturou. Právě s přírodou tradiční architektura nikdy neztratila kontakt. Občas zapomínáme, že architektura, podobně jako jiné lidské činnosti, je nedílnou součástí živého kontinua. To je docela jasné, ale přesto ne úplně samozřejmé. Stavby vnímáme totiž ze všeho nejčastěji jako pozadí, na němž se život teprve odehrává. Není ale člověk jedním z živočichů? Jak to vnímá mravenec, jezevec nebo čáp? Nevíme. Každopádně má člověk v sobě jako oni nutkavou potřebu si kolem sebe organizovat prostor. Dělá to hlavně tak, že přeskupuje hmotu. Je pak podobnost mezi lidskými příbytky a například vlaštovčími hnízdy jen náhoda?
„Trulli“, Apulie
Vlaštovčí hnízda
Hannah Arendtová a Max Scheler použili pojem homo faber (člověk – řemeslník/tvůrce) jako termín pro člověka, který zvládá a organizuje své okolí pomocí nástrojů. Latinské „druhové“ pojmenování homo faber odkazuje k zoologii či antropologii naznačuje, že člověk je také živočich, i když zároveň poukazuje i na rozdíl, který spočívá právě v užití nástrojů. Poznamenejme, že ti dva, stejně jako švýcarský spisovatel Max Frisch ve stejnojmenném románu (Homo faber, poprvé vyšel v roce 1957) pokračují při práci s termínem i v negativním smyslu, když kritizují moderní instrumentální myšlení. Pojem je ale původně neutrální a vystihuje podle mne jeden ze základních rozměrů lidské existence. Třeba jako už u Henriho Bergsona v jeho Tvořivém vývoji (1907). Nechme ale teď filosofy stranou. Co je důležité je to, že je třeba vykročit ze zkoumání architektury jako historického či společenského fenoménu směrem k širšímu, přírodnímu rámci.
To nám to může odhalit cosi důležitého i pro současnost. Při pohledu na architekturu posledního půlstoletí si lze jen těžko nevšimnout jednoho vzrůstajícího trendu. Obraz architektury mezi veřejností určuje stále zesilující trend kultu architektonických hvězd, které vytvářejí jedinečné, vysoce individuální architektonické „kusy“. Svým dílem k tomu přispívají jistě i někteří historici architektury, v drtivé většině vzdělaní jako historici umění. Výsledkem je pak mimořádně rozšířená představa, že architektura je vlastně jakýsi druh výtvarného umění, snad jen s tím rozdílem, že pracuje ve třech rozměrech. Jistě, i taková architektura, jakou vytváří Santiago Calatrava, Richard Meier nebo v poslední dekádě i Herzog a de Meuron má svůj význam. Důležité je ale uvědomit si nesmírnou propast mezi těmito exkluzivními realizacemi a drtivou většinou běžného stavebnictví. Na místě je dokonce určité podezření, že současný stav „velkým“ architektům vyhovuje: banální stavby vyvářejí pozadí, na němž jejich stavby lépe vyniknou. V horším případě se veřejný prostor plní slabými pokusy o napodobení staveb těchto „velkých mistrů“. I přes řadu velmi zdařilých jednotlivin se jen zřídka moderní architektuře daří vytvořit uspokojivě větší soubor, nemluvě o celém městě. To se v moderní době nepodařilo vytvořit snad nikdy, určitě tedy ne takovým způsobem, aby nabízelo byť jen srovnatelně komplexní a bohatý zážitek jako město historické, přirozeně rostlé. Nádherné moderní budovy až příliš často oslovují jen oči a zážitek z nich se podobá pouhé intelektuální hře.
Někde tady je na čase si zase vzpomenout na marockou horskou vesnici. Znovu si uvědomíme, jak působí samozřejmě, tím víc, na jak nesamozřejmém a nepřístupném místě vyrostla. Podtrhněme slovo „vyrostla“ protože tu je vidět opravdu princip růstu. Všechny domy jsou jakoby stejné, ale přesto je každý jiný a splňuje potřeby svých obyvatel. Když se budeme dívat takhle daleko, dozvíme se nejspíš také něco sami o sobě. A také uvidíme, že existovala alternativa, a že je možná i dnes. Alternativa, která není založena na negaci, předchozího ale na organickém růstu. Architektura, jež se dívá okolo sebe.
Tento text je původně předmluva k mojí diplomce (obhájené v září 2010), kterou jsem upravil. V souvislosti s poslední částí dodávám, že knížku Juhaniho Pallasmaa The Eyes of the Skin jsem četl až po jeho napsání. Každopádně ji doporučuji. Řadě témat, která tu jsou zmíněna, se pochopielně věnuju pordrobněji v té diploce a možná i dál.
Fotky z Maroka jsou z července 2006, kdy jsem ještě používal nepříliš dobrý digitální foťák. Ostatní obrázky jsou z veřejně dostupných zdrojů.
