Hodně bedniček a trochu modýlků
O Fránkovi se u nás píše téměř bezvýhradně pozitivně, a to i v případě uznávaných odborníků, jako jsou Rostislav Švácha nebo Petr Kratochvíl. V souvislosti s brněnskou výstavou se tyto hlasy zmnožily a píše se o ní jako o události sezony. Vrcholem je pak text Jaromíra Sedláka Dramatický meziprostor Zdeňka Fránka, který má téměř hagiografické rysy: „Dá se říci, že Fránek vystoupal do výšek, sestoupil do hloubek a vynesl odtud vzácné zkušenosti a cenná poznání. Nelze vyloučit, že se záhy objeví napodobitelé a epigoni, kteří vytěží z Fránkovy tvorby cenné inspirační zdroje a převezmou jako hotové právě ty principy, k nimž Zdeněk Fránek dospíval dlouho, bolestně a pomalu. Takový však bývá osud vizionářů.“ Nedá se pak divit ani Karolíně Vránkové, která ve svém textu v posledním Respektu už zcela samozřejmě pracuje s Fránkem jako s jedním z nejvýznamnějších žijících českých architektů. Adam Gebrian v Lidových novinách sice něco naznačil zmínkou, že Fránka jeho „způsob práce vede do spousty slepých uliček“, to ale v článku s výmluvným názvem Nejlepší výstava architektury v ČR vůbec.
Přiznám se, že takové unisono mě udivuje a nejsem sám. Pochybovači jako já se zřejmě zatím rozhodli držet zásady, kterou jsem zmínil na začátku. Následující text má přispět k vyváženější debatě; a pro jistotu hned dodávám, že není namířen proti Brnu, jehož architektů si jinak vážím. Cenné je také už to, že se ředitel Domu umění Rostislav Koryčánek Rozhodl dát prostor současné architektuře, která si jistě zaslouží být prezentována i mimo kontext páru specializovaných galerií.
Útroby architektury, jak se výstava jmenuje, chce dát divákům nahlédnout do inspiračních zdrojů architektovy mysli. Chce prezentovat architekturu bez pomoci tradičních prostředků, jako jsou fotografie nebo plány a oslovit je víc přímo, skrze prožitek. Zcela se vyhýbá i vysvětlením slovním nebo textovým. Zní to jako něco, co by mohlo architekturu zprostředkovat i laikovi, který ji jinak považuje za příliš speciální disciplínu. Co lze tedy v Domě umění skutečně spatřit? Po výstupu do prvního patra spatříme místnost, jíž dominují smontované dřevotřískové bedničky pastelových barev. To je Fránkův „modulární nábytkový systém“, dozvídám se později. Po troše snahy nalézáme z druhé strany barikády zabudovaných několik architektonických modelů. Nejsou vybavené prakticky žádnými informacemi. Jsou to většinou Fránkovy stavby, jen jsem úplně nechápal, proč tam je také model barokního kostela nebo středověkého hradu. Asi inspirace. Ale to stačí, za informacemi jsme sem přece nepřišli. Ta pravá show začíná v dalším sále.
Siamská věž je nepochybně dominantou výstavy. Ano, je pokryta zrcadlovými plochami a dá se fotit. Nenabízí ale nic zajímavého ani uvnitř, ani nahoře. Prostě jsme trochu blíž ke stropu a kýžená pointa chybí. Ještě bezradnější vyplnění prostoru představuje černý rybníček, s „lodičkami“ v podobě jednoho z Fránkových domů. Ve dvou prostorech se pak nabízejí ke shlédnutí videa, v jednom případě vleže. Působí dojmem, jako by je vytvořil někdo, kdo se právě učí pracovat s počítačovým programem a zkouší si jeho možnosti. Objevně by ale tyto animace nepůsobily ani před dvaceti lety, což je asi tak doba, do které odkazuje jejich grafická úroveň. Podobně i podkladová hudba typu „muzak“. Nakonec nejzdařilejším dílem je možná Dutina, kde se Fránkova snaha napodobit práce známého britského umělce Anishe Kapoora setkala s poměrně slušným provedením.
Proč ale vydávat za výstavu architektury něco, čeho už se dávno – a nutno říci že s větším úspěchem – chopili výtvarní umělci? Když takový Olafur Eliasson atakuje naše smyslové vjemy a znejišťuje naše vnímání prostoru, je to fantastický zážitek. Když se o něco podobného pokouší Zdeněk Fránek, vzniká upachtěná náhražka. Není tu ani co objevovat, nad čím žasnout, čemu se divit a není si ani s čím si hrát. Přítomný tu není ani humor; na místě jsme se sice několikrát zasmáli, ale to zřejmě nebyl záměr tvůrců. Ta výstava se evidentně bere velmi vážně.
To, co je k vidění na výstavě, zřejmě nějak souvisí také s architekturou Fránkových staveb. Nerozumím úplně tak často opakovanému tvrzení o jeho originalitě. Přístavba zámku ve Velkých Opatovicích, koncipovaná od konce osmdesátých let, prozrazuje větší než malou inspiraci tehdy populárním maďarským architektem Imre Makovczem. Fránek sám se netají svým obdivem k dílům Japonce Tadaa Andóa, což se někdy projevuje nejen formou práce s betonem, ale i bizarními citacemi na nejpřekvapivějších místech. Do toho se mísí vliv českého baroka, který se projevuje třeba i aplikací půdorysu Santiniho kostela na Zelené hoře pro rodinný dům (!). Konečně, výstava sama zřetelně těží z efektu, který se snaží nabízet benátská bienále architektury.
Míra citací z díla jiných architektů je ve Fránkově díle tak mimořádná, že bych se často nebál mluvit o architektonické koláži. Ale budiž, i tudy může vést cesta. Problémem je přiměřenost užití těchto výpůjček. Jeho stavby působí dojmem lability, neschopnosti skloubit silné a velmi různorodé inspirace do organického celku. K tomu se řadí řada koncepčních nedomyšleností a konkrétních chyb. „Zdeněk Fránek je doslova posedlý silou svých myšlenek a inspirací, které se snaží zhmotnit,“ píše Sedlák a zřejmě se nemýlí. Tato úporná snaha prosadit vize jen prostě nedochází naplnění v realizaci.
Často se píše, jak je Fránek výjimečný, zejména pak v českém prostředí. Je prý „romantik“, který upřednostňuje emocionální prožitek před suchou racionalitou a podle toho i tvoří. Nevím ale, jestli to není záminka, aby nemusel své stavby nijak zdůvodňovat. Je pravda, že o tom, co a proč vlastně Fránek chce, se těžko polemizuje, protože o konceptech svých staveb příliš nemluví ani nepíše. Stačí si pustit díl V duchu betonu z nedávného dokumentárního cyklu ProStory, aby nám bylo jasné, že verbální formulace nejsou jeho silnou stránkou. To by samo o sobě nemuselo být špatně, slova nejsou v architektuře to nejdůležitější a skoupí na slovo byli i mnohem významnější tvůrci. Co je ale ze zmíněného filmu velmi zřejmé, je úzkostlivá snaha o obraz vlastního díla: V modlitebně v Litomyšli stěží ovládá svůj hněv a sám odstraňuje to, čím věřící během běžného užívání kostel zabydleli. Režisér Filip Remunda do filmu trochu zlomyslně zařadil i scénu, kde jej architekt nabádá, aby jeho stavbu prezentoval důstojně – rozuměj důstojně podle Fránkových měřítek –, protože to je „úžasná reklama“.
Výtvarný účinek je očividně to, na čem Fránkovi velmi záleží. Problém je v tom, že architektura není výtvarné umění. Silná kritika se v posledních letech snáší i na světoznámé architekty, kteří se snaží především o vizuální, fotogenický efekt na úkor ostatních, elementárnějších funkcí architektury. Příkladem takové kritiky z poslední doby je kniha amerického kritika Hala Fostera Art-Architecture Complex z minulého roku. Rozdíl je v tom, že stavby například Daniela Liebeskinda nebo Zahy Hadid alespoň mají onen nesporný výtvarný efekt. Fránkovy opusy proti nim působí jako nezáměrná parodie.
Přiznám se, že to, jak snadno a rychle se Zdeněk Fránek v Česku ocitl mezi domnělou elitou, mě docela znepokojuje. Názory jsou samozřejmě různé, ale to, že jsem nezaznamenal v médiích jediný kritický ohlas, je pro mě jistou zprávou o stavu české architektonické kritiky.
Článek v Respektu uzavírá autorka Fránkovým citátem, proneseným před jednou z budov od jeho kolegů: „Přijde mi zbytečné se na to i dívat. Strašně se nudím, totálně se nudím.“ Tentýž výrok lze velmi snadno obrátit proti němu. Není nic nudnějšího, než křečovitá snaha zaujmout.
Ale nechci skončit jen negativně. V Brně zároveň probíhá výstava Obrazy mysli – mysl v obrazech, která je skutečně unikátní. Možná nabízí i to, co divák od Fránkovy výstavy očekával a čeho se mu nedostalo. Do „útrob“ lidského vědomí dává nahlédnout jak cestou umění, tak vědy. Je skvěle připravená a stojí rozhodně za vidění..
Rozhledna do nikam. Není to úžasné? Moc ne.
Zdroje:
http://respekt.ihned.cz/c1-54420010-umanute-mimo
http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=11083&type=10
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10319060206-prostory/311294340030012-v-duchu-betonu/
Obrázky mám z: http://www.artalk.cz/2011/12/09/franek-v-dome-umeni/franek_02/