Nové veřejné prostranství „SUK“ v kodaňské čtvrti Nørrebro, které se právě dokončuje podle návrhu ateliéru BIG. (Moje fotka z pondělí 7. listopadu)
Začnu ale raději u sebe. Můj zájem o architekturu, jako někoho kdo sám „nestaví domy“ a ani tu touhu nemá, je zájem někoho, kdo se rád dívá kolem sebe a zároveň rád přemýšlí. Architektura nejsou jenom domy, ale taky to, co je mezi nimi. To je, myslím, rovina, která se týká úplně každého – vžilo se pro ni označení „veřejný prostor“. Dá se ale jít mnohem hlouběji: Při setkání s architekturou docházím k přesvědčení, že v ní jde o něco úplně základního: zhmotnění toho, jak se člověk vztahuje ke světu. Vlastně taková filosofie, na kterou se ale na rozdíl od té napsané nebo přednášené dá sáhnout, dívat se na ni, procházet jí, snít v ní a o ní. To všechno přináší radost, aniž by to ztrácelo na závažnosti. Nepřeháním, když řeknu, že „jde o život“, ve všech smyslech toho sousloví. Jako taková si architektura jistě zaslouží i svoji teorii, interpretaci a kritiku. To je zdánlivě docela samozřejmé, stejně jako to, že má architektura svou historii, což se ještě většinou uznává. Ale narážím na to, že to musím stále znovu vysvětlovat.
Tady také přichází hlavní potíž: plodná debata se samozřejmě dá vést jen tam, kde vzniká kvalitní architektura. V Česku se to sice tu či onde děje, talentovaných a schopných architektů nemáme méně než jiní, ale zdá se, že je to vždycky tak trochu navzdory podmínkám. Ty jsou přitom v Česku bídné, když vezmeme v úvahu bohatství, tradici i zeměpisnou polohu země. Proč to tak je? Architektura v sobě zahrnuje i urbanismus, který tvoří něco jako kostru, na které město roste. Jen pár markantních příkladů: Praha investuje většinu svých prostředků do automobilové dopravy, ukrajuje chodníky na úkor parkování a cyklistika není vůbec považována za způsob dopravy (maximálně tak za sportovní kratochvíli). Západní města zpomalují, omezují a vylučují automobily z center měst, investují masivně do veřejné dopravy, rozšiřují chodníky a pěší zóny, zavádějí systém půjčování městských kol. Praha je bolestně mimo a zásadně ohrožuje jak zdraví svých obyvatel, tak svůj vlastní rozvoj.
To všechno už ale napsali jiní a lépe než já; soustavněji se těmto tématům věnuje třeba Karolina Jirkalová v časopise Art & Antiques. Nedávno se díky internetu rozšířil otevřený dopis Pavla Hniličky, kritizující návrh nových předpisů pro výstavbu ve městě*. Za připomenutí stojí podle mě iniciativa Za novou Prahu z počátku tohoto roku: Problémy, které vzniku kvalitní architektury brání, se snažila nejen pojmenovat, ale nabídnout i konkrétní řešení.**
Devět měsíců letošního roku jsem sledoval pražské dění z pařížského povzdálí, a tak mi přišel konec října zvlášť zajímavý z hlediska toho, jak se tato debata otevírá ven. Lidové noviny, celostátní deník, který po pravdě řečeno kromě sobotních příloh není mnoho dobrých důvodů číst, otiskly 22. října v Orientaci přepis debaty pod názvem Chybí Praze kvalitní architektura? Přináší přitom názory lidí čtyř různých profesních orientací a různého věku, které spojila právě zmíněná iniciativa. Je potřeba dodat, že vlastně moc nejde o nějakou polemiku, všichni zúčastnění by odpověděli na titulní otázku kladně. Lidovky přitom pouhý den předtím přinesly ve víkendovém pátku rozhovor s Richardem Bieglem, který se týká stejných témat, byť z pohledu zastánce památek. Všichni se shodnou se nejen na tom, že kvalitní architektura Praze opravdu chybí, ale také na důvodech, proč to tak je. Je to nuda, nebo spíš pruda. Ty největší problémy se vlastně kryjí s notoricky známými jevy, které jinak poměrně bohaté Česko oddělují od vyspělé Evropy: korupce a klientelismus při zadávání veřejných zakázek, což se projevuje tak, že se nevypisují prakticky žádné soutěže a ty, které jsou, jsou netransparentní. Debata se tak chtě nechtě stáčí k politice, respektive k politikům, kteří jsou za pravidla hry ve veřejném prostoru odpovědní. Nejen v Praze o tom víme své.
Jeden z hlavních důvodů, který se v debatě uvádí je ten, že chybí impulsy v podobě zakázek na kvalitní realizace od veřejného sektoru. Funguje přitom něco jako gravitace: „Skvělý americký ‚landscape‘ architekt Mark Johnson říká, že když někam veřejná správa vloží 50 milionů dolarů, není pak problém sehnat dalších 500 od soukromých firem. Obráceně to ale nefunguje,“ připomněl třeba Adam Gebrian. Určitě tak nezačínáme od nuly: problémy jsou pojmenovány, panuje na nich široká shoda a víme už o řadě způsobů, jak je řešit. Ta shoda je pozoruhodná. Dan Merta, ředitel Fragnerovy galerie, přitom podotkl: „Vůbec jsem netušil, že v roce 2011 budeme politiky přesvědčovat, aby se jeli podívat do zahraničí, jak se tam pracuje s městem Paradoxem je, že partnerskými městy Prahy jsou Berlín, Hamburk, Vídeň a Rotterdam.“ Je zajímavé sledovat, jak se lidé, kteří by ve standardních podmínkách byli nejspíš v rozporu, shodnou na tom, co by mělo být jaksi „před závorkou“. I takový architekt Jakub Cigler, jehož kancelář bez zábran navrhuje prosklené věže pro velké developery, se doznává: „Osobně preferuji kvalitně upravený veřejný prostor, každý parčík a rozšířený chodník před bombastickými stavbami. Prostor mezi domy vytváří život města.“ Teoretička Jana Tichá uzavírá: „Architektura je kulturní tvorba, a tím pádem její ocenění vyžaduje jistý kulturní kapitál. Tím nemám na mysli, že architekturu oceňují jen elity, které na to mají vzdělání (…). Vědět, že dobrý chleba s máslem je víc než instantní polévka. Je to takhle jednoduché.“
Podle mě je to přesně tak, ale je jasné, že k takto jednoduchým poznáním vede často velmi složitá cesta. (Mimochodem, ta paralela mezi architekturou a gastronomií má podle mne bohatší souvislosti, než by se zdálo. Brzy bych se k tomuto tématu chtěl vrátit.)
Je to radostné, nebo smutné? Asi oboje. Na jedné straně je určitě pozitivní, že odborná veřejnost našla společnou řeč, které je rozumět a která už je docela slyšet. Na druhé straně je to ale známka toho, že situace je opravdu vážná. Protože jsou to vesměs slušní a vzdělaní lidé, shodnou se na základech, které jsou nezbytné proto, aby se vůbec případně mohli začít přít. Bariéra arogance a indolence ze strany politiků se však prozatím zdá být neprostupná.
* Pavel Hnilička: Návrh nových předpisů pro výstavbu ničí město Prahu: http://www.stavbaweb.cz/Aktuality/Pavel-Hnilicka-Navrh-novych-predpisu-pro-vystavbu-nici-mesto-Prahu.html
** O iniciativě Za novou Prahu: http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=1&id=9569
Chybí Praze kvalitní architektura?, připravil Tomáš Pospiszyl, Lidové noviny, sobota 22. října 2011, s. 26.