Postřehy z Norska: Oslo a veřejné stavby

Rozestavěné Oslo. Napravo silo, přestavěné na studentskou kolej.

Norské hlavní město není z největších, zato však v rámci Evropy patří k těm nejrychleji rostoucím. Rozhodující podíl na tom mají pochopitelně přistěhovalci z jiných zemí (v tuto chvíli už tvoří víc než 25 % populace), souběžně s tím ale působí vnitronárodní urbanizace. Staví se proto téměř všude a pokud chci dnešní Oslo nějak přiblížit, musím se omezit jen na několik příklad. Začnu stavbami pro kulturu. Muzeum architektury, jehož rekonstrukce a přístavba (2008) je posledním významným dílem Sverreho Fehna (1924-2009), představila v zimě výstavou Importing architecture stavby zahraničních architektů v Norsku. Už to, že bylo možné takovou výstavu uspořádat, svědčí o něčem důležitém. (Představme si, že by někdo chtěl udělat podobnou výstavu ve víc než dvakrát lidnatějším Česku.) Zdá se ostatně, že Oslo prožívá svůj muzejní boom, oproti jiným městům trochu opožděný. V září 2012 se do nové budovy na mořském nábřeží Aker Brygge přestěhovalo soukromé muzeum Astrup Fearnley. Jejich někdejší budova jim přitom sloužila sotva dvacet let. Novostavba od Renza Piana má přitažlivý tvar, ale celek trpí především rozdělením na tři vzájemně nepropojené objekty: dva z nich jsou výstavní a představují například díla Damiena Hirsta, Anselma Kiefera nebo Matthewa Barneyho.

Astrup Fearnley Museum, Renzo Piano. Otevřeno v září 2012.

Národní muzeum, které sdružuje jednotlivé státní sbírky od starého umění po současnost, vypsalo soutěž na novou budovu v samém centru města, v místě někdejšího nádraží Západní dráhy (Vestbane). Vyhrál projekt německého ateliéru Kleihues + Schuwerk, který přes své rozměry zřejmě nebude konkurovat blízké radnici a nabídne jak řadu výstavních prostorů v podobě klasických „bílých krabic“, tak unikátní velkou halu. Rozměrný projekt samozřejmě vyvolal veřejnou debatu: umírněnému až konzervativnímu návrhu kritici vyčítali odměřený vztah k veřejnému prostoru: za příklad se pochopitelně bere blízká opera (Snøhetta, dokončena 2008), jejíž pochozí střecha láká i turisty, kteří by do opery nikdy nevkročili a nabízí jak výhled na moře, tak z moře na Oslo. Ulf Grønvold, který v muzeu pracuje, v článku v časopisu Arkitekt („O slonech ve městě“) a na svém blogu o architektuře tyto námitky ale docela přesvědčivě vyvrací. V každém případě, na konečné hodnocení bude třeba počkat aspoň do roku 2018, kdy má být nové muzeum dokončeno.

Nasjonalmuseet, Kleihues + Schuwerk 2011-2018? (vizualizace).

Naproti tomu vítězný soutěžní projekt na nové Munchovo muzeum (Herreros arquitectos, 2009) se setkal s tak negativní odezvou, že není jisté, zda vůbec někdy vyroste. Rozhodnout o něm má letos městská rada.

Munch museet. Herreros arquitectos, 2011 (vizualizace).

„Norsko má hodně peněz, možná až moc,“ slyší tu člověk často od místních: díky ropě a zemnímu plynu ze Severního moře zbohatlo Norsko během posledních čtyřiceti let opravdu závratně – mluví se o dvacetinásobném HDP. A peníze jsou vidět i v architektuře, v dobrém i špatném smyslu. Příkladem může být okolí říčky Aker, aspoň potenciálně jedna z nejhezčích částí města. Během minulé dekády tu po adaptacích a přístavbách někdejších industriálních budov našly místo Akademie architektury a designu (AHO, ta je teď dočasně i „mojí“ školou) a na protilehlém břehu pak Akademie umění (Kunsthøgskolen i Oslo). V jejich blízkosti ční vysoké silo, které tu zbylo jako trochu bizarní památka na industriální minulost místa a bylo přestavěno na studentskou kolej. Zachovat jej a adaptovat bylo dobré rozhodnutí, přestože detaily rekonstrukce už takové nadšení nevzbuzují. V bývalých továrních halách tu našly místo obchody, restaurace a kanceláře, nebo i výstavní síň architektury a designu (DogA). Přilehlá čtvrť Grünerløkka, původně dělnická čtvrť z devatenáctého století, kterou chtěli moderní architekti ve třicátých let kompletně přestavět, se stala novou „dobrou adresou“ a prochází výraznou sociální proměnou. V současné době tu nicméně v těsném sousedství vyrůstá architektonicky průměrná výstavba, která zřejmě hodlá potenciál místa „vytěžit“ s větším ziskem.

AHO (Akademie architektury a designu), Jarmund + Vigsnæs, 2000-2001.

Nakonec zpátky k moři. Už zmíněná opera, dokončená v roce 2008 (ateliér Snøhetta), se i díky masivní propagaci vkrátku stala symbolem města, a stejně tak příkladem „iniciace architekturou“ – nastartování rozvoje dosud nepříliš dobře využité části města ikonickou stavbou. Zátoka Bjørvika je teď obklopena stavebními pracemi a samotná opera se dočasně stala jejich obětí. Turisty vyhledávanou stavbu nyní s městem spojuje provizorní můstek. Vše působí nevábně, ale i tady je na hodnocení brzy. Doprava se převede do tunelu pod mořem a v Bjørvice vyroste řada převážně administrativních budov. Série devíti výškových staveb Barcode („čárový kód“ od nizozemských MVRDV) však zatím vyvolává spíš rozpaky.

Jak Oslo svůj současný rozvoj využije a který směr převáží? Budu to sledovat.

Zátoka Bjørvika s operou, Snøhetta, 2008.